Obec Holčovice - ideální dovolená pro rodiny a pobyt v přírodě

MAPY

HISTORIE

PAMÁTKY

ZNAK OBCE

POVĚSTI

GEOGRAFIE

PŘÍRODA

FIRMY

OBECNÍ ÚŘAD

Portál veřejné správy

ŽIVÁ PŘÍRODA, FAUNA, FLÓRA

Katastr Holčovic leží podle biogeografického členění České republiky v Nízkojesenickém bioregionu, který zde směrem na západ přechází v Jesenický bioregion. Oba celky náleží do hercynské podprovincie, která je součástí provincie středoevropských listnatých lesů. Podle regionálně-fytogeografického členění patří Holčovicko do okresů Jesenické podhůří (mezofytikum) a Hrubý Jeseník (oreofytikum). Z hlediska vegetační stupňovitosti náleží území do 4. bukového a 5. jedlovo-bukového stupně.

Flóra

Členitý terén v okolí obce poskytuje rostlinám řadu typů stanovišť. Jiné jsou životní podmínky v potoční nivě, kde na jaře překvapí koberce česneku medvědího a mařinky vonné, kdežto na výslunných stráních se daří pryšcům, rozchodníkům, pupavě a mateřídoušce. Kromě sasanky hajní se vyskytuje i sasanka pryskyřníkovitá, pstroček dvoulistý, kokořík vonný a konvalinka. Na vlhkých místech pramenišť na Jelení září blatouch bahenní. Kolem vody najdeme žlutozeleně kvetoucí mokrýš střídavolistý a na březích všech potoků množství devětsilu. V letních měsících můžeme objevit na krajích lesa chráněnou lilii zlatohlavou a to i její bílou formu. Další vzácnou rostlinou zde je prstnatec májový z čeledi vstavačovitých a mečík střecholistý. Na slunných stráních se daří náprstníku žlutému, zvonku broskvolistému, vítodu, chrastavcům, smolničkám a třezalce, ve stínu lesa hruštičce okrouhlolisté, jedovatému vranímu oku čtyřlistému, rozrazilu a plavuni vidlačce, z mechorostů pak ploníku obecnému, hřebenitce měkounké, měříku tečkovanému, rašeliníku kostrbatému a bělomechu sivému. Z lišejníků u nás najdeme pukléřku sivou, dutohlávku pohárkovou a třásnitou, terčovku bublinatou a svraštělou a havnatku psí. Nepřehlédnutelné jsou kapradiny: osladič obecný, kapraď samec, puchýřník křehký, horský a sudetský, sleziník. Pastviny a louky představují rozmanitou druhovou skladbu trav. Chudá stanoviště jsou domovem pro biku ladní, třeslici, ostřici a kostřavu. Na obhospodařovaných loukách najdeme bojínek, jetel, lipnici, srhu, jílek, psárku a další. Z keřů se přirozeně vyskytuje zimolez, kalina, lýkovec, svída, bez, hloh, líska, ptačí zob a šípek.

V obci roste několik pozoruhodných starých stromů. Při patě schodiště ke zrušenému evangelickému hřbitovu v Holčovicích roste šácholan přišpičatělý. Přímo u cesty je takřka sto let starý zerav západní, každoročně sloužící jako „vánoční strom“. Ve Spáleném je pod hřištěm pozůstatek stromořadí od řeky k místu, kde stával kostel. Ojedinělou je převislá forma jasanu a to v areálu léčebny v Horních Holčovicích. Stoleté lípy za budovou pošty jsou vysazeny v kruhu a kdysi obklopovaly taneční parket zahradní restaurace. Nepřehlédnutelné jsou pozůstatky parčíku u bývalého hraběcího lesního úřadu, později výchovného ústavu, kde dominuje buk červený. Ten je i ve Spáleném pod zaniklým hřbitovem.

Fauna

Ze savců žijí na našem katastru běžné druhy zvířat: srnec, jelen, prase divoké. Vzácně byl pozorován kamzík horský a to naposledy v roce 1999 v Sokolím dole. Ze šelem je nejhojnější liška, dále zde žije kuna skalní, kuna lesní, lasice kolčava, jezevec lesní i hranostaj, vzácným se stává tchoř tmavý. Pozorován byl psík mývalovitý – nový druh migrující psovité šelmy. Z větších hlodavců můžeme zahlédnout v lese veverku, plcha lesního, u vody žila do povodně ondatra. Hnízdí tu holub hřivnáč, i chráněný holub doupňák (Sokolí důl) a sluka lesní. V počtu pouze několika jedinců přežívá jeřábek lesní. Z dravců u nás vyvádí mladé káně lesní, jestřáb lesní a krahujec. Na Smrčníku, což je hora mezi Komorou a Spáleným, přebývá ostříž lesní. Ze sov trvale obývá Spálenské skály výr velký. Dále zde žije puštík obecný, sýc rousný a velmi vzácný kulíšek nejmenší. U vody se setkáváme s kachnou březňačkou, svou potravu tady loví čáp černý, přelétají volavky popelavé. Běžná je v lese sojka, ořešník, přibývá krkavců.

Z pěvců jmenujme jen několik méně známých, např. střízlík, králíček, sýkora mlynařík a parukářka, hýl, křivka, šoupálek, datel černý, konipas luční, linduška, bramborníček, chřástal, u potoků pták-potápěč skorec vodní a vzácně ledňáček říční.

Na horním toku Opavice a v jejích přítocích žije pstruh potoční, střevle a vranka.

Z plazů se zde vyskytuje zmije obecná, užovka obojková, ještěrka a slepýš, z obojživelníků mlok skvrnitý, čolek horský, ropucha a skokan.

Lesy, vývoj krajiny

Okolní lesy patří do přírodní lesní oblasti Předhoří Hrubého Jeseníku a zaujímají takřka 60% plochy obecního katastru a to zejména jeho výše položenou a členitou západní a severní část (Spálené a Komora). Tato vysoká hodnota je dána nejen lokálními přírodními podmínkami, ale také historickým vývojem.

V minulých staletích nebyla rozloha lesů tak velká, roku 1900 pokrývaly 44% katastru. Krajina byla více zemědělsky využívána než je tomu v současnosti, pole, louky a pastviny šplhaly z údolí vysoko na přilehlé a mnohdy prudké svahy. Hranice jednotlivých pozemků dodnes vyznačují zachovalé kamenice, což jsou řady navršených kamenů vysbíraných tehdejšími hospodáři z polí.

Tato dodnes zachovalá struktura krajiny pochází z druhé poloviny 16. a ze 17. století, kdy byly založeny, případně obnoveny, všechny vsi náležející dnes k Holčovicím. Tato sídla vznikala v údolích podél vodních toků a cest a mají tzv. řadový půdorys (lesní lánové vsi). Od každého hospodářství se do svahů až po hranice katastru táhla k němu náležející úzká a dlouhá parcela (záhumenicová plužina).

V rozsáhlých lesích žilo podle urbáře z roku 1667 srnčí, jeleni, divoká prasata, zajíci, tetřívci, divocí holubi, lišky, kuny, medvědi, rysi a vlci.

Po celý středověk byly lesní porosty poškozovány pastvou dobytka a hrabáním steliva. V roce 1855 byla služebnost pastvy dobytka a travaření od obce Spálené vykoupena náhradou za 6,65 jiter z panských pozemků.

Centrum lesního majetku bývalého velkostatku v Hošťálkovech představovalo 1404 ha lesa ve Spáleném, který se dělil do třech polesí: Kuttelberg, Eiben a Vogelsang. Jeho tehdejší majitel hrabě Karel Arco zde nechal dokonce ke svážení vytěženého dřeva postavit úzkokolejnou lesní drážku na animální pohon o délce cca 4 km a rozchodu 60 cm. Prázdné vozíky vytáhly do lesa koně a zpět dolů sjížděly samospádem. Do provozu byla „Eibenthalbahn“ uvedena v roce 1920 a vedla od mostu přes Opavici ve Spáleném podél potoka Tisová dále Sokolím Dolem. Kdy dráha zanikla není známo, dnes jsou patrné pouze terénní úpravy po pravé straně údolní cesty v Sokolím Dole a to v úseku od hájenky k rybníkům. V roce 1945 byly tyto lesy Arcům konfiskovány a převzaty do majetku státních lesů, pod jejichž správu se později dostaly i bývalé menší obecní a soukromé lesy.

Po odsunu německých starousedlíků po druhé světové válce prudce klesl počet obyvatel, část polí zůstala neobdělaná. Proto se přikročilo k jejich zalesnění, na katastru obce bylo v 50. letech zalesněno přes 600 ha zemědělských pozemků. Další změna ve využití a tedy vzhledu krajiny nastala v 90. letech 20. století, kdy došlo k zatravnění většiny výměry orné půdy. Dnešní pastviny a louky člení liniové porosty dřevin na kamenicích, které spoluvytvářejí zdejší typický krajinný ráz.

Podle přiznání k josefskému katastru z roku 1787 byly hlavními dřevinami zdejších lesů jedle, smrk, buk a modřín s přimíšenou břízou a olší. Modřínu se tady dařilo a jeho dřevo bylo ceněné. Tato druhová skladba se ale díky preferenci smrku při výsadbě v průběhu 19. a 20. století výrazně změnila a tak v dnešní dřevinné skladbě lesů převažují jehličnany se značným podílem ekologicky nestabilních, ale hospodářsky nejefektivnějších smrkových monokultur. Pro ilustraci je doložen graf plošného zastoupení dřevin na lesním majetku obce. Místní specifickou dřevinou je jesenický (sudetský) ekotyp modřínu opadavého, jehož původní areál rozšíření je právě na Bruntálsku a Krnovsku. Významným faktorem v lesním hospodářství byly zvýšené stavy jelení zvěře v 70. letech 20. století, což se negativně odrazilo na stavu lesních porostů. Zvěř kmeny mladých stromů okusovala a sloupávala kůru. Ranou pak pronikla hniloba a ta stromem prorůstá po celý jeho další život. Takto poškozené porosty produkují nekvalitní dříví a jsou málo odolné proti větru, námraze a ostatním negativním činitelům. Z důvodu ochrany lesa byly stavy jelení zvěře v 90. letech 20. století rapidně sníženy a dnes zaznamenávají lesníci pro přírodu přijatelný stav.

Ing. Jaroslava Čechová, Miloslav Kuzník, Mgr. Jiří Riezner