Obec Holčovice - ideální dovolená pro rodiny a pobyt v přírodě

MAPY

HISTORIE

PAMÁTKY

ZNAK OBCE

POVĚSTI

GEOGRAFIE

PŘÍRODA

FIRMY

OBECNÍ ÚŘAD

Portál veřejné správy

POVĚSTI

ZAKLETÁ PANNA Z LUGSLANDU

Lugsland, zvaný též Luginsland nebo Lugswalde, se jmenuje zřícenina nalézající se na hřbetu, který dělí vesnici Vraclávek od vesnice Burkvíz a který tvořil hranici mezi panstvím Hošťálkovy a Linhartovy. Tato rozvalina ohrazená rozbořenou hradbou a příkopem je pozůstatkem hradu, který zde před několika staletími stál. Když táhla tatarská vojska přes Slezsko, jejich kouzelník zaklel a začaroval celý hrad i s hradní paní, krásnou mladou pannou. Hradní zdi se zbortily a celý hrad se všemi lidmi i poklady se propadl do země. Od té doby nebylo na Lugslandu bezpečno. Lidé, kteří vystoupili na horu a hledali houby a lesní plody, často viděli podivné věci. Někdy vzduchem létalo i kamení a proto se raději každý Lugslandu vyhýbal.

U samé rozvaliny vedla pěšinka od Vraclávku do České Vsi. Po této pěšině šel jednou syn mlynáře z Holčovic, který byl něco vyřizovat na správním úřadě v Hošťálkovech. Šel směle svou cestou nedbaje hloupých předsudků, které kolovaly o bývalém hradu. Byly žně a náramně horko. Pot mu tekl z čela do tváře a trápila ho ukrutná žízeň. „Ach“, pomyslel si, když došel k opuštěnému hradu. „To je dobře, že tu jsem. Hradní studně uhasí mou žízeň. Také si tu chvilku odpočinu, neboť slunce převelice pálí“. Tak si pomyslel a také učinil. Přelezl hradbu a vstoupil na hradní nádvoří, které bylo porostlé plevelem a ostružinovým křovím. V tomto okamžiku slyšel poslední tiché tóny poledního zvonění v Opavici a současně nápadné ticho. Žádný pták nezpíval, žádný cvrček nezacvrkal, žádný brouček nezabzučel, ani vánek nezavál. Zdálo se, že s poledním zvoněním celá příroda kolem odumřela. Přestože mlynáři naskočila husí kůže, vykročil bez bázně ke studni. Podivil se ale, když před sebou na trávě uviděl rozložené prádlo k bělení a opodál zase visela rouchá k vyvětrání. „Zbláznil jsem se, nebo to sem loupežníci přinesli svou kořist?“, ptal se sám sebe mlynář. „Je na čase, abych se dal na útěk.“

V tom uslyšel hebký hlas: „Neboj se a zůstaň!“, překvapen a zděšen se obrátil. Před ním stála neobyčejně krásná panna oblečena v bílých, stříbrem vyšívaných šatech a její dlouhé, vlnité a zlaté vlasy rámovaly sladký obličej. V jedné ruce držela malou stříbrnou konvičku, ve druhé nádherný pohár z křišťálu. Naplnila ho vodou a podala mlynáři se slovy: „Ty máš žízeň, tak zde pij!“. Mladý mlynář vypil pohár až do dna a dal ho s poděkováním té krásné panně zpět. „Ó vyslyš mě“, pokračovala úpěnlivým hlasem, „ve tvých rukách leží mé vysvobození. Jeden zlý kouzelník mě zaklel se vším co mi patřilo. Vysvobodit mě může jen ten, který se narodí jednou za 500 let. Musí to být mlynář narozený v neděli, 24 let stár a nesmí nikdy vzít od odevzdaného obilí do mlýna o jedno zrníčko více, než mu právem náleží. Ty máš všechny tyto předpoklady. Proto přijdi ode dneška za týden o půlnoci, ze soboty na neděli, na toto místo. Já se ti zjevím jako příšerný had, který bude mít v tlamě svazek zlatých klíčů. Musíš mu je vytrhnout z tlamy. Neboj se, nezkřiví se ti ani vlásek. Tvoje odměna bude vzkříšení a vysvobození začarované a umožnění nalezení věčného klidu. Také nalezení pokladů, které jsou uschovány ve sklepě hradu. Když to neučiníš, musím zase dlouhá staletí chřadnout, až konečně v Horním Vraclávku u velikonoční louky u posledního domku vyroste lípa, která poskytne prkna na kolíbku mého druhého a posledního vysvoboditele. Nesmíš se nechat nikým přemluvit ani odradit temnou nocí, vichřicí a nepohodou. Na důkaz toho, že bdíš a nespíš, předávám ti tuto kytku. V určenou noc ji musíš vzít sebou“. S těmito slovy panna vzala ze svých prsou malou kytičku a zastrčila ji mlynáři do dírky na klopě kabátu. Ten při tom omdlel a klesl bez vědomí na hebkou trávu. Když procitl, nebylo vidu ani po panně se stříbrnou konvicí, ani po prádle a rozvěšeném rouchu. Byl ve zpustlém hradu zcela sám. V blízkém lese opět zpívali ptáci a bzučely včely, vše jako dřív. Celý omámený si protíral oči. Spal a nebo snil? V tom spočinul jeho zrak na kytičce v klopě kabátu a hned si uvědomil, že to sen nebyl. Vstal a pomalu kráčel k domovu. O svém rozhodnutí, jít v určitou noc na začarovaný hrad, vyprávěl svému otci. Ten mu radil, aby se nejdříve zeptal pana faráře. Syn poslechl a faráři vylíčil celý svůj zážitek i úmysl.

„Můj synu“, řekl farář, „nepouštěj se do takových bláhových dobrodružství. Náboženství ani soudní lidé nevěří na začarované hrady a zakleté lidi. Asi jsi spal a v bujném snu se ti zjevily obrazy o kterých se vypráví jen na přádkách.“ „Ale co ta kytka?“, namítl mlynářův syn. „I toto se dá vysvětlit“, odpověděl pan farář. „Když jsi spal, zastrčil ti ji někdo do klopy kabátu. Vyžeň si proto z hlavy každou myšlenku ohledně vysvobození zakleté panny.“

Mlynář poslechl jen proti své vůli a svému přesvědčení. Přesto v určenou dobu k večeru si nechal osedlat koně a vzal do ruky čarovnou kytičku, která byla stále svěží. Právě když chtěl vyrazit na cestu, přišel otec s úpěnlivou prosbou, aby zanechal ztřeštěný úmysl vydat se v noci na takovou cestu. Syn otcovu naléhání nedokázal odolat, nechal odvést koně a velmi zarmoucen časně ulehl do postele.

V noci se pak ztrhla ukrutná bouře. Hrom burácel a blesky metaly ze všech stran, lilo jako z konve, na horách hučel vítr a lámal velké smrky jako stébla. Vypadalo to jako poslední soudný den. Mlynářův syn spal tvrdě, nevidě ani neslyšel toto boží dopuštění. O půlnoci na něj dolehl zlý sen. Zakletá panna přišla k jeho loži, rozhněvána výhružně pozvedla prst a ptala se: „Proč jsi nepřišel? Tvojí vinou musím nadále trpět několik století. Ty se ale také nebudeš kvůli nedodržení slibu dlouho radovat ze života. Než se sejde rok s rokem - zemřeš!“

Mládenec se probudil celý zděšený a zpocený. Náhle uhodil blesk do mlýna, až se otřásl v základech. V záři blesku viděl kytku, večer ještě voňavou a svěží, zcela suchou a zvadlou.

Od té doby se stal z mlynářova syna docela jiný člověk. Jeho mládenecká veselost zmizela, byl stále vážný a smutný. Kolem podzimu ulehl a než přišel konec roku, ocitl se na hřbitově…

Tuto pověst vypověděl redaktorovi novin „Troppauer Zeitung“ v 50. letech 19. století obchodník Theodor Prosche z Holčovic.

SILNÝ HONZA

V malé osadě Ptáčník (Vogelsang) v překrásném údolí Zlaté Opavice, žil se svou milovanou ženou spokojeným životem muž neobyčejné síly jménem Jan. Vytáhnout zapadlý vůz naložený dřevem nebyl pro něho těžký úkol. Protože byl známý svou dobrou a přívětivou povahou, nikdy netrápil svou kravičku těžkým nákladem a proto tento úkol vzal vždy rád na sebe. Udivoval svými siláckými kousky lidi v okolí a vysloužil si tak přízvisko Silný Honza.

O jeho síle slyšel i jeho pán, hošťálkovský hrabě Arco. Jednou seděl při dobrém víně s linhartovským hrabětem Sedlnickým, který se před časem vrátil z daleké cesty a přivezl si černého sluhu mohutného vzrůstu a neobyčejné síly. Linhartovský hrabě se samozřejmě chlubil jeho neporazitelností, že není široko daleko silnějšího člověka. Na to mu odpověděl hrabě hošťálkovský, že má mezi svými poddanými muže, který by si to s černochem klidně rozdal. Slovo dalo slovo a uzavřeli mezi sebou sázku o dosti vysokou částku peněz.

Jednoho krásného odpoledne se sešli oba siláci pod nejstarším dubem v linhartovském zámeckém parku, aby změřili své síly. Nešlo vůbec o krvavý boj, šlo jen o to, kdo koho první položí na zem. K této neobvyklé podívané se zámečtí pánové dostavili se svými dvořany i s mnoha jejich přáteli a známými. Všichni s napětím očekávali kdo zvítězí. Napřed vstoupil na kolbiště silný Honza. Sluhové ho šeptem varovali: „Dej si pozor na toho černého, nerozumí vůbec legraci a nepochybuje vůbec o svém vítězství“. Pak přišel protivník. Koulel divoce očima a rozhazoval rukama. Jeho exotický zjev vyvolal u všech přítomných mrazení v zádech. Na dané znamení začal zápas. Silný Honza statečně odrážel těžké údery černocha, ale nedal se však uchopit. Pak se mu podařilo dostat se za zády svého soka, objal jeho mohutné tělo tak, že nemohl hnout rukama a pevně ho stiskl. Když přestal cítit odpor, své objetí uvolnil a před ním kleslo mohutné tělo černocha na zem. Z úst a nosu se mu řinula krev. Silný Honza se udiveně podíval na něho a smutně řekl: „Bratříčku, nevěděl jsem, že jsi tak lechtivý“. Jeho stisk byl tak silný, že černochovi prolomil hruď.

Statečný Honza dostal za své vítězství od svého pána na opravu svého domku tolik dřeva, kolik jen potřeboval. Všechny kmeny si odnesl na svých bedrech. Také pár stříbrných pan hrabě přidal na přilepšenou. Černoch, protože byl pohan, nemohl být pochován na posvěceném místě na hřbitově a tak nebožáka pochovali na místě jeho posledního zápasu pod mohutným dubem, kde odpočívá dodnes daleko od svého domova svůj věčný spánek. Tichý šelest listí staletého dubu mu nad rovem zpívá tichou ukolébavku…

Jde o skutečný příběh, který se udál ve 2. polovině 19. století. Honzův dům měl č. p. 83.